* pocit ztráty a deprivace související např. s absencí přátel, kamarádů
a dalších blízkých osob (rodičů atp.);
* psychosomatické problémy (spavost, bolesti břicha či hlavy); u dítě–
te může dojít k počůrávání, zvracení);
* přecitlivělost na vnímanou kritiku;
* vzdor a agrese;
* u dětí i regrese ve vývoji dítě se stejně jako po delší nemoci může
vývojově vrátit o stupeň zpět (např. znova začne vyžadovat dudlík
nebo odmítá chodit na nočník);
* u dětí pocit odmítnutí ze strany „nových kamarádů“ či zažití šikany.
Děti často odmítají chodit v cizí zemi do školky, protože nerozumí ostat–
ním dětem a cizí svět se jim zdá ohrožující. Nastávají u nich příznaky výše
popsaného kulturního šoku. Stahují se do sebe, mohou mít psychosomatic–
ké problémy (jsou unavené, mají průjmy, jsou apatické atp.), reagují nepři–
měřeně či odmítají cizí autority. Více touží po pocitu bezpečí a přítomnosti
rodičů, hledají záchytné body toho důvěrného a bezpečného světa. Opět
musejí procházet stadii, která ve své zemi úspěšně zvládaly (odpoutávání se
od matky, vstup do školky, hledání kamarádů apod.). Pocit, že jsou odmítá–
ny, se může přenášet do chování odmítání či vzdoru.
Zajímavým jevem je tzv. percepční obrana, která funguje jako urči–
tý obranný mechanismus a může nastat tehdy, pokud člověk nerozumí ci–
zímu jazyku. Percepční obrana znamená to, že jedinec nevnímá signály,
které by mohl chápat jako ohrožující. V tomto případě je ohrožujícím
signálem cizí řeč. Jde o situace, v nichž člověk tzv. nevidí a neslyší, aby
se nemusel vypořádat s negativními emocemi. Percepční obranu lze též
chápat jako zvláštní formu vyhýbání se tzv. kognitivnímu nesouladu (di–
sonanci). Jde o jev, který popisuje obecně lidskou tendenci věnovat více
pozornosti signálům, jež jsou v souladu s hodnotovými preferencemi
a postoji jedince, a méně těm, které jsou s jeho postoji a hodnotami
v konfliktu.
Příkladem může být pobyt čtyřletého českého chlapečka v německé škol–
ce. Chlapeček odjel s matkou za svým otcem do Německa, kde měli nějaký
čas společně pobývat. Přestože trochu německy rozuměl, chlapec naprosto
odmítal tímto jazykem hovořit a uzavřel se zcela do své ulity. Nevnímal
a nereagoval, pokud se na něj mluvilo německy, reagoval jen tehdy, když
s ním matka či otec mluvili česky.
91
<< první stránka < předchozí stránka přejít další stránka > poslední stránka >>